Test: Hyundai i40 CW 1.7 CRDi DCT - nepoučitelný krasavec

Hyundai i40 v provedení kombi se na našem trhu etabloval velice úspěšně. Aby také ne, když nabízí komfort střední třídy za cenu lépe vybavené octavie a k tomu slušnou dávku vnitřního prostoru v čele se zavazadlovým prostorem o 553 litrech. K titulu „megastar“ mu však až dosud chyběla vyspělá automatická převodovka a také potentní turbodiesel. (Starý motor “i40-ku” při srovnání s konkurenty skutečně značně brzdí - a to doslova!). Jenomže prozaická věštění o příchodu potentního dvoulitrového motoru zůstala nevyslyšena a udýchaný diesel 1.7 CRDi tak v nabídce figuruje stále. A navíc osamocen… Otázka tedy zní - budou mu v rámci modernizace stačit pouhé 4 killowaty výkonu a 10 Nm točivého momentu navíc?  To vše se dozvíte v následujícím testu.

Exteriér - v duchu Evropy
Jihokorejský výrobce se zřejmě nejagresivnější reklamní kampaní velmi dobře chápe, že u dnešní klientely boduje zejména vzhled vozu. Hyundai i40 CW se tak nebojím označit za jedno z nejkrásnějších kombi dané kategorie, a přestože příchod modernizace kromě pozměněné přední části, designů kol a nových laků nepřinesl příliš extravagance a svěžesti, vnější design rozhodně není tím, v čem by “i40-ka” ztrácela.

Zajímavým prvkem jsou navíc i nově použité bi-xenony, u kterých konečně zmizela nevzhledná linka denního svícení. Spíše než samotný tvar nás však překvapila jiná vlastnost. Bi-xenony samy o sobě nijak revoluční technologii nepřinášejí, Hyundai na to ale šel po svém. Implementoval do nich totiž samostatný reflektor s běžnou žárovkou, kterou řidič použije kdykoliv, když chce na někoho bliknout (i v noci!), čímž tak neustále dokola neopotřebovává výbojkový startér. Samotnou klapku v optice pro xenonovou výbojku však řidič nemá šanci ovládnout a plná dálková světla se tak rozsvítí až v případě, kdy asistent dálkových světel vyhodnotí vozovku před vozem jako prázdnou. Velmi elegantní řešení, u kterého však v porovnání s vysoce výkonnými LED mlhovými světly použití klasické žárovky přesto zamrzí.

Interiér - pozor na ty chyby
Usednutí do interiéru nové, plně vybavené i40 vám dá bez nadsázky pocit jistoty, bezpečí a nenuceného luxusu. Již po chvíli se ale pocit luxusu rozplývá, a přestože interiér v čele se svéráznou palubní deskou rozhodně nemám v plánu hanit, některé jeho prvky, ovládací tlačítka nebo materiály jsou postaveny od základu špatně. Začněme samotným zpracováním.

Zvídavější oko pohlédne na nejednotnost dílenských spár, citlivá ruka si všimne snahy zamaskovat levnější materiály ve výplních dveří a pečlivější sluch odhalí zase jemné povrzávání kdesi v útrobách palubní desky (naštěstí jen při jízdě po kočičích hlavách). Žádná ze zmiňovaných vlastností tak nedovolila výraznější posun vpřed (oproti starší verzi) a my měli celý týden pocit, jako kdyby vůz hlásal: „Chci být luxusní a hrát fair, ale šetřit se musí, kde to jen jde!“. Rozdíly v kvalitě mezi jednotlivými díly jsou proto obrovské.

Naštěstí z uživatelského hlediska Hyundai příliš prostoru k vytýkání nenechává a směle se tak řadí mezi neprémiové evropské osazenstvo. Vadila nám snad jen stísněnější oblast pravého kolene, na kterou se v nových vozech často zapomíná, nebo špatné umístění předních a příliš širokých „Á“ sloupků, za které se vám schová jak cyklista, tak ale i celý vlak! Jako výraznější nedostatek pak bude většina manažerů vnímat také absenci větších bočních kapes ve dveřích, kam by se dala bez obtíží zasunout 1,5 litru velká láhev, nebo nesnadnou manipulaci s choulostivou zadní roletkou, kterou bez předchozích zkušeností hned tak nevyndáte.

Jiný příběh ovšem začíná ve chvíli, kdy přejdeme k tématu komfort. Dlouhá sedadla vpředu i vzadu jsou sice posazena o pár centimetrů výš než v případě německé konkurence, díky své délce a výšce však poskytují fantastickou oporu všem částem těla a milovníkům kožených sedadel jistě vykouzlí úsměv možnost si konečně také odvětrat přední sedadla. Použitá kůže je navíc mimořádně příjemná na dotek a ani na moment vás nenechá pochybovat, že sedíte ve voze střední třídy.

A na pochybách vás nenechá ani vnitřní prostor. Nad hlavou, před koleny, v oblasti ramen, všude je nadbytek místa a to samé platí o zadní lavici, jejíž krajní sedadla dostala nově také možnost vyhřívání. Zavazadelník s rovným tvarem a již zmiňovanými 553 litry pak snad ani nemusím připomínat. Drobným zklamáním je ale zvlněná plocha při sklopení zadních sedadel, čímž se využitelnost 1719 litrů objemu mírně zhoršuje.

Motor – méně dýchavičnosti
Již první nastartování vozu s lehce posíleným motorem 1.7 CRDi prozrazuje, že změny se netýkaly pouze výkonových parametrů. Vznětová jednotka přede již za studena tišším chodem a na rozdíl od předchůdce se posádce dostává mnohem vyšší kultivovanosti i v nízkých otáčkách, v nichž starý motor duněl a rezonoval. A zmiňované posílení výkonu? Maximální hodnoty 104 kW a 340 Nm nejsou nikterak oslňující, ale co je zásadní, motorářům se povedlo docílit plošší křivky točivého momentu, takže vyšší hodnoty točivého momentu jsou nyní k dispozici v širším rozsahu využitelných otáček. Zkrátka jen malý krok na papíře, obrovský v reálném provozu. Akorát škoda, že plně vybavená i40 CW v našem provedení vážila tučných 1736 kilogramů. Přesto se v redakci shodujeme, že pro klidné řidiče již tento motor konečně postačuje, neboť se pocitově nijak výrazněji netrápil ani se závažím v podobě velkého naloženého kombi.

Výraz notného uznání si ovšem zaslouží nová, sedmistupňová převodovka DCT. Musíte se sice přenést přes nevzhledná plastová pádla pod volantem a také fakt, že sekvenční řazení skrz volič převodovky je nastaveno přesně proti působení setrvačných sil, ale jinak, pokud chcete jen jezdit (podotýkám že nijak rychle), funguje nový automat báječně! Nejenom že neškube a v nízkých otáčkách řadí absolutně neslyšně, ale díky ukázkové spolupráci s motorem podřazuje prakticky před každou zatáčkou a z každého kopce, čímž šetří jak brzdy, tak samotné palivo, jehož spotřeba byla u modelu před modernizací kamenem úrazu.

S posíleným motorem jsme proto jezdili za zhruba 6,5 – 7,5 litrů na 100 kilometrů, přičemž vyšší z obou hodnot znamenala ustálených 150 km/h při přesunu po německé dálnici a se spotřebou lehce přes 6 litrů jsme se pohybovali běžným provozem. Ve městě je pak třeba počítat s čísly přes 8 litrů. Ačkoliv je to oproti dřívějším hodnotám výraznější posun vpřed, dovedli bychom si vzhledem k (ne)dynamičnosti celého vozu představit i lepší hodnoty. Přesto se akční rádius pohybuje okolo skvělých 1000 kilometrů, neboť tu chvála bohu zůstala praktická 70 litrová nádrž.

Jízda – přijatelný komfort
Musím se přiznat, že Hyundai i40 CW se mi s 18 palcovými ráfky dostal do rukou vůbec poprvé. Obavy z nedostatečné tuhosti karoserie, která by se mohla nad velkými koly kroutit, se však naštěstí nepotvrdily. Namísto toho mne „i40-ka“ velice příjemně překvapila svou vyvážeností, ochotou zatáčet a také vysokou úrovní komfortu, která si nezadá s běžnými verzemi passatu bez adaptivních tlumičů. Výborná je také míra vnějšího odhlučnění, díky níž vůz skvěle maskuje cestovní rychlost a nebýt nedostatečného výkonu motoru, kvůli němuž musí převodovka v každém dálničním kopci podřazovat, ani byste si nevšimli, jak rychle to vlastně jedete.

Že je „i40-ka“ především dálničním korábem vás ale přesvědčí hned na prvním sjezdu z autobahnu. Jistá lenost a umělost řízení spolehlivě odradí od svižné jízdy klikatými silnicemi, čemuž výrazněji kontruje i slabší motor. Ten se rozhodně nikam nežene a ani režim sport s tím kromě mírného ztuhnutí pohybů volantu nic nezmůže. Možná že je to trochu škoda, protože podvozek nám nejedenkrát dokázal, že má na mnohem víc. Houpavost a kolíbavost dřívější i40 se totiž dočista ztratila a přestože je nový vůz i nadále na výsost komfortní, jezdí i po rozbitých českých cestách lépe, než kdy dříve.

Závěr – horší dvojka
Ačkoliv v našich testech vozy běžně nehodnotíme školním známkováním, inovovaná i40-ka si o podobný posudek říká jako sebevědomý třídní šprt, jehož nebylo těžké nachytat na švestkách. Milá „i40-ko“, dnes to tedy bude za udýchaných 2-.
Modernizovaný vůz je totiž bezpochyby chvalitebným vozem, jehož kladné vlastnosti nyní podtrhuje i velice inteligentní automatická převodovka a dokonce i lehce posílený motor, který má konečně citelnější zátah. Proč tedy to mínus? Ani tak z důvodu vyšší spotřeby paliva či splašenosti ergonomie palubní desky, ale kvůli obrovským rozdílům v kvalitě jednotlivých dílů, které do jinak dobrého auta nepatří. Tak hodně štěstí. Jsme si však jisti, že v případě tohoto automobilu ho bude třeba jen minimální množství.

Plusy
+ velikost vnitřního prostoru
+ pravidelný tvar zavazadelníku
+ vnější design
+ vlastnosti automatické převodovky
+ dostatečné délka sedadel
+ dobré jízdní odhlučnění

Mínusy
- přílišné rozdíly v kvalitě
- stále jen slabší motor
- chaotická palubní deska
- manipulace se zadní roletkou
- vyšší cena testovaného provedení