Test ojetiny: Renault Sport Clio R.S. 2.0 16v - nepřítel downsizingu

Vybavují se vám stejné otázky, ale přesto stále toužíte po voze, který vás podobných myšlenek nadobro zbaví? Také chcete vlastnit miniauto, které vám bude připomínat staré časy nepřímovstřikových šestnáctiventilů namísto dnešní učesané doby? Pak neváhejte ani minutu a pořiďte si Renault Sport Clio R.S. z roku 2009! Clio sice není dobré auto, s přídomkem R.S. však představuje dokonalý řidičský stroj, který byl stvořen za jediným účelem – zahrnout svého řidiče emocemi, adrenalinem a svou rychlost mu nedat zadarmo!

Jedná se dokonce o natolik vyspělé náčiní, že se o něj nemusíte strachovat ani na závodním okruhu. Kvůli ostrému zacházení se totiž doslova narodilo a je proto jakousi vstupenkou do světa motorsportu pro ty z nás, kteří se chtějí za rozumné peníze něčemu přiučit a stát se lepšími řidiči.

Nebyl by to ovšem motorismus, kdyby v tom nebyl jeden háček. Hezkých clií R.S. je totiž kvůli zmiňovanému zacházení jako šafránu a na skutečně krásný kus se vyplatí čekat týdny, měsíce, ale i roky. Jakmile jej však najdete, chopte se šance usednout za jeho volant co nejdříve. Vždyť i my jsme na vůz, který by byl v mimořádně krásném stavu, čekali déle než rok. Jak si ovšem přečtete v následujících kapitolách, zdlouhavé vyčkávání nepřišlo vniveč a do ruky se nám dostal krasavec s nájezdem necelých 28 tisíc kilometrů za úžasných 260 000 Kč!

Exteriér – nenápadný a vyzývavý zároveň
Rychlá miniauta si většina řidičů nevybírá podle vnějšího designu, a tak budeme i my o trochu shovívavější. Přední část je však vyloženě nedospělá a v černé metalíze spolu se šedivým lakem čelní masky připomíná Clio i přes absenci chobotu malé slůně. Výrazně lepší situace však nastává při pohledu ze strany, při němž vyniknou velká 17palcová kola skrývající masivní brzdy Brembo, rozšířené prahy dveří a celkově snížený profil vozu zakončený efektním střešním křidélkem. A zezadu je pak Clio R.S. vyloženě sexy. Masivní rozchod kol, 215 milimertrů široké pneumatiky a obří koncovky skutečných výfuků dávají znát, že s tímhle drobkem nebude radno si zahrávat. Přijďte navíc trochu blíž a zjistíte, že dokonce ani zadní difuzor zde rozhodně není pro parádu. Paráda!

Interiér – jen žlutý otáčkoměr nestačí
Otevření dveří je doprovázeno mírně nekultivovaným zvukem táhla kliky dveří, ale co, přece jen je to Clio. Usedáme do interiéru za povážlivě tlustý volant a i přes absenci jeho podélného nastavení nacházíme velice příjemnou pozici. Sedí se zde sice o něco výš (takzvaně na bidýlku), ale rozhodně ne nijak zle. Interiéru však jako by chyběla jiskra, nápad či výraznější touha odlišit se od zbytku produkce. Nebýt žlutého otáčkoměru v kapličce přístrojů a povážlivě tlustého volantu, člověk by si ani nevšiml, že sedí v jednom z nejlepších malých hothatchů všech dob! (A to myslím vážně...)

Mírným zklamáním mohou být rovněž sedadla, která postrádají výraznější boční oporu a naprostou katastrofou je pak umístění madel dveří. Pokud máte poměrně dlouhé nohy a měříte okolo 180 centimetrů, jistě si na mne po vyzkoušení tohoto vozu vzpomenete. Madlo dveří totiž svým dokonale vystouplým (=přihlouplým) tvarem terorizuje levé koleno řidiče, kdykoliv si levou nohu položí na odkládací plochu vedle spojky. Díky umístění madel příliš vepředu máte navíc jistotu, že za sebemenšího vánku oboucháte při otevírání vše, co dveřím přijde do cesty. Navíc to snad nejsou ani dveře, svou plochou totiž připomínají spíše svěšená křídla… Ale zpět k madlům, díky jejichž umístění snad 20 centimetrů od pantů (=osy otáčení) máte žalostně malou páku k ovládnutí dveří. Zavírání lze ještě provést za okenní rám, ale při otevírání, jak jsem ji psal, je situace bezvýchodná. Milí Francouzi, tady zřejmě někdo chyběl v šesté třídě na hodinách fyziky.

Navzdory celkovým rozměrům vozu je ale uvnitř spousta prostoru a nebývale mnoho místa je i na zadních sedadlech, kam se kvůli svěšeným křídlům (pardon dveřím) dobře nastupuje. Zavazadelník o objemu 288 litrů patří spíše k průměru.

Motor – tvrdé jádro
Žádné zbytečnosti, turbodmychadla a dokonce ani přímé vstřikování, či vytahávající se rozvodový řemen. Nic. Jen plně funkční mechanika spolu s variabilním časováním sacích ventilů utváří z motoru clia R.S. jeden z nejurputnějších a nejodolnějších mechanismů, jaké jsou u pár let starých vozů ještě k vidění. Pohonné ústrojí je stvořeno podle naprosto osvědčeného a nejpragmatičtějšího postupu, z čehož je očividné, že motoráři z divize Renault Sport chtěli, aby jejich produkt vydržel opravdu enormně náročné zacházení.

Naprosto fantastický je pak také výkonový průběh, který utváří dokonalou atmosféru celého vozu. Pod 3 000ot./min. se Clio skutečně courá a spíše než závodní charakter byste mu pod kapotou přisuzovali nějakou silnější „jednašestku“. Nad 4 000 otáčkami se ovšem sací ventily začínají probouzet, v navazujícím pásmu 500 otáček se rychle probudí k životu a ve 4 500ot./min. nastává exploze výkonu, která enormním způsobem graduje až do omezovače v 7 100 otáčkách za minutu! Celá záležitost je navíc silně návyková, a vy si ji musíte dávat neustále dokola znovu a znovu. A vždy na nižší kvalty!

A spotřeba? Nečekejte zázraky, technika motoru přece jen pramení z hlouby minulého století, díky atmosférickému charakteru motoru je však odběr paliva fér. Běžnou jízdu (pokud ji tak lze nazývat) absolvujete za zhruba 8 l/100km, dálniční přesun ustálenou „130kou“ za 10 a při troše chuti se velice solidně svezete za 11. Ani následně však spotřeba nestoupá raketovými tempy a skutečně ostrou jízdu jste schopni odjet za zhruba 14 litrů na 100 kilometrů. Doporučujeme však vždy v nádrži nechat nějakou rezervu navíc a dojet ke vzdálenější čerpací stanici. Na té nejbližší byste si totiž od okolních řidičů nevyslechli nic hezkého. Clio totiž svým sexy zadečkem provokuje více, než je zdrávo.

Jízda – dokonalý mix
Úvod testu jsem začal téměř až depresivním zamyšlením nad současným stavem mini hothatchů. Ano, jsou to bezpochyby výborné stroje, pod jejichž zrodem se často podepisuje řada známých jmen, ano, jsou použitelnější než kdy dříve a ano, většina z nich skutečně zajíždí stále lepší časy na závodních okruzích. Je s nimi ale tolik zábavy jako s atmosféricky laděným cliem, jehož řev se nad 7 000 otáčkami dá srovnat snad jen s vysokootáčkovými hondami rovněž let minulých? Absolutně ne! Vezměme kupříkladu nedávno testovaný Peugeot 208 GTi a na moment zapomeňme na jeho chování v zatáčkách, ve kterých byl až příliš poddajný. „GTičko“ jsme si totiž na okruhu „proklepli“ a světe div se, jedná se skutečně o absurdně rychlé miniauto. Způsob, jakým se k jeho rychlosti dostanete, je ovšem takříkajíc nudný a s trochou nadsázky lze uvažovat, že s ním bude pekelně rychlý i sebelepší žák autoškoly. Ne vážně. Prakticky žádný výjezd ze zatáčky se vám nemusí povést a velké turbodmychadlo vám vždy „nafouká“ tolik výkonu, že budete na rovinkách opravdu rychlí. Clio R.S. však představuje opačnou, mnohem řidičtější stranu mince. Vysoké otáčky jsou zde ceněny zlatem a správný moment přeřazení je v podstatě nutností. A skvěle trefovat musíte i nájezdy do zatáček, abyste mohli být přesní na apexu a jít rychleji na plyn. Auto je za každých okolností překvapivě stabilní a na rozdíl od většího sourozence meganu R.S. nemá takovou potřebu vám na limitu ukazovat, jak moc špatně jedete. Přílišnou chybu ale přesto neodpustí, což je dobře. No prostě dokonalý mix k překonávání sama sebe!

Nic z toho by ovšem nešlo bez naprosto přesného řízení s ukázkovou zpětnou vazbou, které je bez přehánění plně srovnatelné s králem hothatchů civicem Type R. A stejně tak řazení musí být dokonalou básní, jejíž recitování vykouzlí každému řidiči úsměv na tváři. Řadicí páka se z fotografií sice nezdá, ale jejímu tvaru lze jen stěží něco vyčíst a krátké dráhy, v nichž se s ukázkovou ladností pohybuje, jsou snad dárkem od Boha. Přidejte ještě perfektní umístění brzdového a plynového pedálu a dostanete kombinaci jako stvořenou ke šlapání sladkých meziplynů. No a co brzdy vlastně? Technici si u neobvykle silných brzdových třmenů Brembo mohli dovolit použití slabšího posilovače, díky kterému má řidič prakticky stejné pocity jako při brzdění nefalšovaného závodního vozu. Jedním slovem fantazie, která funguje tím lépe, čím ostřeji jedete.

Závěr – poslední z nenahraditelných
Renault Clio R.S. z roku 2009 rozhodně není typem vozu, který by vám při každodenním životě dělal radost. Jeho zpracování a kvalita není na nejlepší úrovni a dvakrát spokojeni nebudete ani s ergonomií palubní desky. V běžném provozu se Clio navíc courá, a pokud nevíte jak na něj, budete si myslet, že ve Francii počítali dvousethlavé koňské stádo podle počtu zakrslých poníků. Dovolte však motoru trochu se nadechnout, ohřejte fenomenální brzdy Brembo a vyrazte na svou oblíbenou klikatici, všechny chyby jsou rázem odpuštěny. Auto kouše, kope, prská, kvílí, ale hlavně poslouchá přesně tak, jak chcete, a vždy vás informuje o veškerém dění pod koly. Chtít tedy po zkušenosti s touto bestií jiné miniauto, vážně nelze. Zdvihový objem, atmosférické sání, nebo dokonalou odezvu na plynový pedál zkrátka nahradit nelze. Nic novějšího již tak skvěle nejezdí…

Zaujal vás test clia R.S. a vážně zvažujete jeho koupi? Pak si dobře prověřte stav přední nápravy, jejíž životnost nebývá nejdelší, pečlivě si zkontrolujte stav brzd a pozor si dejte také na vůle v řízení, které by mohly odhalit dřívější potíže s geometrií předních ramen.

Plusy
+ charakterní motor
+ jízdní vlastnosti
+ dobrý výhled z vozu
+ přesné a komunikativní řízení
+ citlivé a dobře dávkovatelné brzdy
+ fantastické řazení

Mínusy
- horší dílenské zpracování
- chatrnější plasty
- nepraktická madla dveří
- obyčejný interiér
- méně sportovní sedadla
- životnost přední nápravy
 

Vůz zapůjčil autobazar Auto ESA