Test ojetiny: Mini Coupe John Cooper Works - Pan Vtipný!

Názorem kohokoliv, komu se líbí, ovšem nepohrdám a pochopitelně jej ani neodsuzuji. Osobně bych při výběru malého auta volil ale úplně jinak. Proto, když jsme se dohodli na tom, že v redakci nějaké bazarové Mini ověříme, snažil jsem se tomuto testu vyvarovat. Co čert nechtěl (a opět se potvrdilo, že Murphyho zákony fungují zcela neomylně), vyšlo právě na mě.

Pokud jste z předchozích řádků usoudili, že nejsem z objektivního pohledu na věc tím pravým, máte naprostou pravdu. Vyplodit nezkreslený článek a týden s tímhle pozornost přitahujícím autem přežít, to bude něco. Jde navíc o docela silného prcka, který bude za slizkých podzimních podmínek trpět přemírou výkonu na přední nápravě. A jsou v něm jen dvě místa. Jako každodenní použitelné auto tedy absolutně k ničemu.

Byl uplynulý týden vážně za trest, nebo si myslíte, že jsem se pletl? Odpověď vám dá následující test.

Exteriér – puberťácký kšiltovkář
Ačkoliv jsem se v úvodu netajil svým postojem, velikost znovuzrozených Mini mi nikdy nevadila. Dobře, nebudu brát v potaz nafouknutou bublinu typu Countryman, ale pokud jde o základní provedení - zkrátka a dobře je jasné, že auta s uplynulým časem rostou a bojovat s tím by kvůli míře pasivní bezpečnosti v podstatě ani nešlo. Druhá generace ve verzi Coupe má u mě ale hned dva plusové body.

Na výšku měří jen 1 384 milimetrů a díky rychle se svažující střeše působí hodně kompaktně… Coupe je tedy tak malé, že si při kontaktu s ním připadáte jako v zábavním lunaparku, kde na vás každých pět minut čeká horda prázdných bouracích autíček. Navíc mě vážně pobavilo, že mu nad pravým zadním kolem nechybí ani ten napěťový drát - jde přirozeně o anténu. A že se tomu hravému vzhledu snaží od 80 km/h pomoci ještě výsuvné křídlo.

Druhé pozitivum pramení z exkluzivity. Celosvětově se výroba Coupe zastavila už na čísle 27 350 a počet prodaných kusů v České republice byste mohli mezi lety 2011 až 2014 zaznamenávat jen na desítkovém počítadle. Ostrých, přizdobených verzí John Cooper Works (dále jen JCW) bylo pak logicky ještě méně. Na silnici se proto s identickým Mini nejspíše nikdy nepotkáte.

Fofr pruhy, brutální výfuk a rozkročený výraz… Že jde právě o nabroušené JCW, poznáte ovšem velice snadno. Oproti běžnějšímu Coupe (vím, ani to moc běžné není - jen nenacházím lepší pojmenování) si totiž designéři skutečně vyhráli. Nechybí spojler předního nárazníku, který plynule přechází k blatníkům, výrazné nástavce bočních prahů, nebo centrální výfuk s brutálně velkými koncovkami a hutným barytonem. Samozřejmostí jsou pak také 17palcová kola. Za příplatek byly dokonce 18ky. Díky tvrdému podvozku a tuhým runflat pneumatikám, je ale silně nedoporučuji. Když už jsme u kol a podvozku - při výběru JCW dejte pozor hlavně na uložení náprav. Je jednou z největších slabin testovaného Brita (tedy Němce) a kvalita českých silnic mu rozhodně nepřidá.

Interiér – fintičky, parádičky a nečekaná spousta prostoru
Pokud vlastníte pilotní průkaz, anebo jste již nějaké Mini měli, zorientujete se v něm poměrně snadno. V opačném případě ale zastavíte na prvním parkovišti a včetně stahování oken budete hledat, kde co vězí. Kromě elementárních částí jako jsou volant, řadicí páka a pedály, je totiž vše dost zpřeházené. A kupříkladu zmíněné stahování bočních oken najdete hned vedle zapínání mlhovek na středovém panelu.

Kruhový ukazatel rychloměru, který objíždí velký centrální displej s palubním systémem identickým z vozů BMW, si tvůrci mohli odpustit. Rychloměr byl původně určen nanejvýše k zábavě dětí ze zadních sedadlech. Coupe však zadní sedadla nemá, a protože otáčkoměr se v druhé generaci novodobého Mini přesunul již do zorného pole řidiče, nikdo (mohl by ostatně jen jediný spolujezdec) sem nekouká. Vědomí o aktuální rychlosti se ale přesto neubráníte. Je promítána i v budíku otáčkoměru na malém displeji palubního počítače, a jakmile byste se namísto ní rozhodli dosadit třeba spotřebu paliva, přeskočí do spodního rámečku s ujetými kilometry.

Sedadla jsou sice jen dvě, zato jsou pořádná… Pokud najdete JCW, jehož první majitel neměl hluboko do kapsy a sáhl po příplatkových sedadlech Recaro, měli byste takovému kousku mnohé odpustit. Sedadla jsou totiž navzdory primitivnímu polohování ukotvena v naprosto skvělé pozici a díky výraznému, přesto nenásilnému bočnímu vedení vás nepustí. Ani si nepamatuji, kdy bych sedadla od značky Recaro kritizoval, tohle prostě umějí. Ukázková pozice je navíc ještě korunována široce seřiditelným volantem a perfektně poskládanými pedály.

Drobnou úpravu by si ale zasloužila kožená přezka vytržená ze sedadla mající za úkol držet bezpečnostní pás na svém místě. S takovou si však dobrá jehla a tuhá nit lehce poradí.
Pokud budete svou rukou šmátrat ještě dál, narazíte na madlo sloužící ke sklopení předního sedadla. Cokoliv (jednu poličku a dvě vyhloubení) v prostoru za sedadly proto můžeme považovat za praktický, i když hůře přístupný odkládací prostor. V Coupe vám tak už nevadí, že si do dveří nedáte láhev, nebo že si nemáte kam dát bundu. Prostě to hodíte „dozadu“.

Věci máme odložené, teď pojďme na nákup... Ono to s mizernou praktičností bude totiž docela jinak. Ano, přijdete sice o dvě (mnohdy zcela zásadní) zadní sedadla, jenomže namísto nich se před vámi po otevření mohutných třetích dveří rozprostře zavazadlový prostor s nesrovnatelně větší ložnou plochou. Díky nízké výšce nabízí Coupe jen papírově podprůměrných 280 litrů, ale věřte mi. Život s tímhle kufrem bývá ve finále mnohem snazší, než se muset při každém větším nákupu přemáhat a sklápět nevyužívané zadní sedačky.

Nevěřil bych, ale i přes nízkou střechu a subjektivně stísněný interiér, je v Mini Coupe hodně místa. Měřím 185 centimetrů a nad hlavou mi stále zbývalo 10 centimetrů. Stejně bohatý je vůz i v oblasti kolen a jako spolujezdec jsem si při odsunutí sedadla dokonce natáhl nohy. Zdánlivě nepraktická verze je tak nakonec možná tou nejpraktičtější ze všech kompaktních Mini druhé generace. Jen vás nesmí být hodně.

Motor – výbušná směs
Na pohonné jednotce 1.6 THP ze společné produkce BMW/Peugeot mě baví jedna zásadní věc. Ten její neukojitelný závoduchtivý charakter. Motor se totiž za každou cenu snaží ukázat svůj 211 koňový potenciál, a kdykoliv to jde, nutí vás, abyste na to pořádně šlápli. A ne jen kousek! Klidně celou cestu, celé hodiny, celý den. Coupe JCW není těžké auto, váží jen 1 165 kg (o 52 kilogramů více než klasický Mini JCW), a průběh přeplňovaného motoru s ním proto cvičí už od nízkých otáček. S nastupujícím zatížením se výkon navíc nikam neztrácí, motor se nepřehřívá, a čím více za něj berete, tím více si chce hrát. Poslouchat a plnit touhy tohoto malého vrtochy, skončili byste na závodním okruhu…

Ani tam se ale nesesype (přiznávám, po pár dnech jsem na okruh skutečně jel) a s vytrvalostí maratonského běžce krouží jedno kolo za druhým. Většina, často i velmi sportovních a drahých aut se po pár kolech unaví a musíte je nechat minimálně pár desítek minut odpočinout. Ne však Mini Coupe JCW. Tohle vozítko se pro zábavu narodilo a je pro ni znamenitě dimenzováno. Obrovské překvapení!

Umí jezdit za 6, to ale neznamená, že se tak bude dít… Ano, vážně jsem jel za 6,1 litrů benzínu na 100 kilometrů. Jednou. Více se ale ke spotřebě paliva vyjadřovat nechci. Když se totiž podívám na účet, mává na mě kráter vypálený hektolitry vysoce oktanového benzínu, ze kterého nemám sebemenší radost. Ničeho ovšem nelituji, svezení za to opravdu stálo.

Jízda – ukázkově fungující celek
Rychlá Mini bývají velice často přirovnávána k motokárám. Téměř 2 000 ujetých kilometrů za volantem Coupe JCW ale hovoří jasně. Tohle není žádná motokára (ačkoliv se asfaltu drží s podobným nasazením). Jde o plnohodnotné a dokonce i komfortně jezdící tuhé auto, které vás bude bavit až do poslední kapky benzínu. U zábavy ale veškerá podobnost s motokárami končí! Před pár řádky jsem se vám doznal k přítomnosti na závodním okruhu, ačkoliv jiné auto s podobným výkonem bych tam pravděpodobněji vůbec nevytáhl. Co se tedy stalo?

První stovky kilometrů jsem absolvoval po dálnici, kde výfuk od zhruba 150 km/h dost duněl. Následně pak v městském provozu, při němž jsem ale zpozoroval jednu naprosto zásadní věc. Díky tomu, že JCW nikdy neplatil za masovku, dovolili si mu konstruktéři naordinovat prakticky ideální zpřevodování všech 6 kvaltů. „Krátká jedna, hned dva, a když se nehlídáte, jste za pár vteřin v omezovači. Ani pak se ale věci nemění, ba naopak. Další kvalty jsou ještě kratší a na Jižní spojce, kde zákonodárci poručili 80 km/h, můžete klidně frčet na šestku. Po pár minutách míjíte přeškrtnutou ceduli „Praha“ a při 130 km/h už točíte lehce přes 3 000 otáček.“ Je to vážně velmi návykové.

Ideálně odstupňované kvalty však můžou zhatit hned dvě věci a při pohledu na řadicí páku jsem doopravdy myslel, že se tomu tak bude.
Nestalo se! Řadicí páka sice na výšku měří snad 25 centimetrů, ale samotné řazení je (a nemohu jinak) báječné. Ve finále řadíte i tam, kde byste vlastně vůbec nemuseli…
Stále je tu však druhý faktor, kterým je pozice pedálů. Nevím, zda lidé, kteří kdysi dělali ta fenomenální BMW M, přešli ke sportovní divizi Mini, ale něco mi napovídá, že nejsem daleko od pravdy. Nepamatuji si totiž, že by si jakékoliv auto, které jsem řídil, říkalo o meziplyny tak hlasitě jako JCW. Pedály brzd a plynu jsou snad v nejideálnější možné pozici, a jelikož brzdy malého Coupe takřka nevadnou, ukončíte jízdu až tehdy, když vám dojde benzín. „I kdyby vás mělo sedřít z kůže, tohle auto se prostě neunaví!“

Ke kompletní skládačce nám tak chybí už jen řízení. Na okruhu s dobrým povrchem je i při vysokých rychlostech vše v pořádku. Nechybí přesné reakce okolo středové polohy, ani zpětná vazba od kol. Pokud ovšem jedete jako hov*** po běžné silnici, začnete s velkou pravděpodobností cestovat všemi směry. Agresivní geometrie přední nápravy se totiž vůbec nebojí požádat vás, abyste si jízdu po zvlněné silnici kočírovali sami, a v kombinaci s opravdu rychlým řízením to nebývá snadná práce.

Snadno se stane, že pohyb volantem přeženete, což při rychlostech, jakých JCW dosahuje, přestává být legrace. Díky krátkému rozvoru navíc poctivě kopíruje všechny terénní vlny. Nečekaně se proto nadnese i v místech, ve kterých byste to nečekali, protože vám to v nich jiné auto zatím neprovedlo. Musíte ho prostě chtít řídit a na svižnou jízdu být vždy plně soustředění.

Bavíme se však o extrémních situacích. V běžném (stále dost rychlém) životě oceníte hlavně prťavé rozměry a mrštnost, s jakou snadno zaplníte mezeru ve vedlejším pruhu. Stejně tak podvozek, který mě v kombinaci se 17palcovými koly výrazně překvapil. Ano, je tuhý a ani neříkám, že runflaty komfortu jízdy prospěly, Mini však umí zachovat komfort porovnatelný třeba i s civilními BMW a to je obrovská pochvala.

Závěr – malý tělem, velký duší
Abych tento článek zakončil kloudným tvrzením, musím se vrátit k otázce z úvodu. Byl uplynulý týden s reinkarnovaným Mini Coupe JCW za trest? Jestliže jste celý test dočetli až sem, odpověď jistě znáte. Ale abych ji shrnul.
Musím připustit, že druhá generace znovuvzkříšeného Mini je vcelku povedená. Autu navzdory malým rozměrům nechybí dávka pohodlí, dokáže být v jistých ohledech praktické, a pokud jej naleznete v dobře vybaveném provedení, zaskočí vás prémiovou aurou BMW. Verze Coupe pak výměnou za zadní pár sedadel poskytne více využitelného prostoru a navrch přidá vzhled rozdováděného puberťáka s kšiltovkou.

Ta pravá show ale začíná při vyřčení trojslovného pojmenování John Cooper Works.
Z projevu nejostřejšího prcka máte neustálý pocit, jako kdyby si právě šňupl další lajnu kokainu a navrch ji zapil dvěma litry redbullu. Chce pořád závodit, a když vidí nějaké sportovní auto, jen si odplivne a okamžitě mu začíná uhryzávat zadní nárazník. Je navíc až nebezpečně návykové a po chvíli na vás působí jako prudce toxické klíště, které se chytá všeho a všech okolo. Osobně krvelačné parazity nesnáším, ale věřte mi, s tímhle Mini jsem se vážně skamarádil. Ba co víc, do smrti na něj nezapomenu!

Plusy
+ zábavný projev
+ prémiovost vybaveného provedení
+ vynikající sedadla Recaro
+ celková výdrž při ostré jízdě
+ prakticky velký zavazadelník
+ spotřeba při klidné jízdě
+ poměr výkon/hmotnost
+ exkluzivita

Mínusy
- jen dvě sedadla
- vyšší cena
- pro někoho příliš křiklavý