Test ojetiny: Hyundai i40 CW 1.7 CRDi - Tvrdá práce se vyplácí.

Je tato pozice oprávněná a skutečně je tak konkurenceschopný, jak o něm automobilka Hyundai tvrdí? Nejen to se dozvíte z následujícího bazarového testu, ve kterém si podrobně představíme většinu výhod a úskalí, jaká bazarová „i40-ka“ nabízí a skýtá.

Psal se rok 2011, kdy model i40 poprvé spatřil světlo světa. Je to takřka nedávno, takže si jistě pamatujete, že se samotné představení modelu s následným uvedením na trh nemohlo obejít bez patřičného rozruchu. Pro samotný Hyundai jde totiž o jeden z klíčových modelů v Evropě, a tak bylo nutné zajistit vozu náležité zviditelnění. To musí dát hodně práce, řeknete si, jenomže už samotný design „i40-ky“ je natolik odvážný a výrazný, že před více než čtyřmi lety budil sám o sobě opravdu velkou dávku pozornosti. Hyundai i40 díky tomu vklouzl do povědomí většiny motoristů velmi snadno a zůstává v něm dodnes. Letos navíc přišla i modernizovaná verze, která potřebnou popularitu opět na nějaký ten pátek zajistí. Testovaný vůz nás ale vrátil ke kořenům samotného modelu, a ačkoliv byl do provozu uveden až v roce 2013, nejednalo se o zánovní automobil. Najeto měl totiž rovných 100 tisíc kilometrů, díky čemuž se už jistě projevila většina nedostatků v konstrukci a ve zpracování. Obě varianty i40 (kombi i sedan) nám navíc již dříve prošly redakčními testy, takže bude srovnání s ojetým modelem o to zajímavější.



Exteriér – Poevropštělý Korejec.
O extravagantním vnějším designu již byla řeč. Výrazné prolisy na bocích navozují dojem mohutného korábu. Zadní část zase silně připomíná některé západní konkurenty, čímž potěší oko zarytého Evropana. Za nás tak musíme říci, že ve střední třídě, která je mnohdy až příliš konzervativní, je každá snaha o částečné vystoupení z řady více než vítána a „i40-ka“ z ní svým designem rozhodně vystupuje! Jen kdyby si designéři odpustili tak kontroverzní předek, který vypadá, jako kdyby jej navrhovali kdesi na „krysí farmě“. Jen se podívejte. Nepřipomíná vám snad uvedeného hlodavce? Jinak je ale celý vůz opravdu hezký a značně výrazný, díky čemuž vypadá velmi svěže a mladě i několik let po uvedení.

Interiér – Prostor, design, pohodlí. Ale co druhý pohled?
Pověnujme se ale více interiéru. Hyundai i40 CW si přece koupíte zejména kvůli velikosti vnitřního prostoru a zavazadelníku. Je tak více než důležité, aby byl vůz i náležitě praktický. Za vše hovoří velikost zavazadelníku 553 litrů. Takový objem už stačí prakticky k jakýmkoliv výletům s celou rodinou a i přesto, že konkurent z Mladé Boleslavi nabízí o maličko větší hodnoty, nezbude již mnohých příležitostí, kdy byste ještě větší zavazadelník potřebovali. I prostor na zadních sedadlech je skutečně velkorysý (jak pro nohy, tak hlavu) a ani tvar dvou krajních sedáků není vůbec špatný. Vrcholem všeho je pak dokonce možnost naklápět opěradla zadní lavice do dvou poloh tak, aby zde mohly být pohodlně tráveny i dlouhé trasy. Poněkud netradičně odzadu jsme se přesunuli až k pozici řidiče a spolujezdce. Vpředu je sice o něco méně prostoru (kvůli pasivní bezpečnosti), za to tu interiér nabízí širokou škálu nejrůznějších poliček, kapes a přihrádek, takže si pohodlně odložíte vše potřebné. Prostor tedy skutečně nezklamal a neurazila nás ani kvalita předních sedadel, která jsou i po sto tisících kilometrech stále velmi tuhá a poskytují dostatečnou oporu jak v zatáčkách, tak při dlouhých cestách.



S čím jsme ale spokojeni nebyli, je u Hyundaie tolik zmiňovaná kvalita dílenského zpracování a úroveň použitých materiálů. Ano, je to o mnoho lepší než dříve. Ano, je to znatelně pokročilejší než u menších modelů. Přesto se nemůžeme zbavit pocitu, že tohle do střední třídy nepatří a nikdy patřit nebude. A aby boční okénko klepalo při stahování již po nájezdu sta tisíc kilometrů? Takové chyby se ve střední třídě jednoduše neodpouští a nalakované plasty hrající si na luxus a eleganci? Ty toho moc nevylepší a jsou tak jen chabou zástěrkou jinak dost levně zpracovaného interiéru, který kromě výše zmíněného již znatelně vrzal a chrastil.

Motor – Kdo šetří má za tři!
Vznětová pohonná jednotka o zdvihovém objemu 1685ccm je v kombinaci se šestistupňovou manuální převodovkou až překvapivě úsporná. Testovaný vůz disponoval ze dvou nabízených výkonových variant tou slabší o výkonu 85 kW, což také napomohlo nižší spotřebě paliva. Vůz s tímto motorem přesto poskytuje dostatečnou dynamiku k tomu, abyste bez problému předjeli pomaleji jedoucí vůz a mohli pohodlně cestovat rychlostmi i okolo 150 km/h, ve kterých je „i40-ka“ dobře aerodynamicky odhlučněná. Jen škoda nakrátko zpřevodované šestistupňové skříně, která je zde v důsledku použití menší „sedmnáctistovky“ namísto dospělého „dvoulitru“. Ten „i40-ka“ ve své nabídce (kromě zážehové verze GDi) vůbec nemá. Motor tak již při necelých 130 km/h točí 2500 ot./min. a to nemá pozitivní vliv ani na úroveň jízdního hluku ani na spotřebu paliva.



Pokud se ale jede klidným tempem, které slabšímu vznětovému agregátu nejvíce vyhovuje (to znamená plynulou jízdou rychlostmi okolo 80 km/h), dokáže být „jednasedmička“ opravdu nečekaný šetřílek. V takovém případě totiž pojedete se spotřebou okolo 4l/100km a to je hodnota, o jaké si konkurenční „dvoulitry“ mohou nechat jen zdát. I běžná, předpisová jízda se rovněž odehraje za velmi příjemných 5l/100km a pokud nebudete při každé jízdě využívat všech 260 Nm točivého momentu, dostanete se i v dlouhodobém režimu pod 6 litrů/100km. Oproti silnější verzi spjaté s automatickou převodovkou, kterou jsme testovali před třemi lety, tak jde o nemalý rozdíl téměř 2 litrů. Se spotřebou jsme byli tudíž velmi spokojeni, a ačkoliv je dynamický potenciál motoru spíše průměrný, musíme mu za výraznou střídmost v apetitu vyseknout jistou poklonu.

Jízda – Střední třída jak má být.
Z pohledu řidiče se za volantem nedá najít zcela optimální poloha. Přesto si po chvilce zvyku nastavenou pozici osvojíte a z řízení vozu se stává příjemná záležitost. Volant je navzdory absenci koženého potahu relativně příjemný, ale ani zde si neodpustíme malou poznámku k ovládacím prvkům na něm. Poněkud nelogicky umístěné ovládání palubního počítače v jinak přehledné kapličce přístrojů ještě pochopit dokážeme. Ale s kvalitou, s jakou jsou vyrobena opravdu levná, plastová tlačítka pro ovládání rádia, s tou se ztotožnit nedokážeme. Řadicí páka se nicméně drží velmi příjemně a z hlediska ergonomie kvitujeme i její umístění. A o sedadlech již byla řeč, ta jsou opravdu dobrá. Pojďme se projet.



Spojka není přehnaně měkká a je zároveň i dostatečně citlivá. Řazení! Konečně zmizel gumový chod ze Sonaty, kterou dodnes trpí i většina menších sourozenců „i40-ky“. Dráhy řazení jsou navíc stále přesně vymezeny. Skvělé! Jen jedničce se tam za studena moc nechce a občas je tak potřeba dvakrát vyšlápnout spojku (jako za starých časů). A konečně se dostáváme k řízení. To je strmé, relativně přesné a částečně i komunikativní, ale naprosto zbytečně přeposilované. Je to škoda, protože jinak se řízení „i40-ky“ vůbec nepodobá Hyundaiům dřívějších dob a je skutečně na mnohem pokročilejší úrovni.

Že Hyundai i40 jezdí výborně, jsme se již před pár lety přesvědčili a ani bazarové kombi není výjimkou. Škoda jen, že byl testovaný vůz poněkud předčasně obut do úzkých zimních pneumatik s vysokým profilem (rozměr 215/60 R16). Tím pádem nemělo nějaké podvozkové dovádění na zakroucených silnicích příliš smysl, ale i přesto bylo znatelně cítit to, na co jsme byli z „i40-ky“ zvyklí. Podvozek je jednoduše vynikající, což dokazuje i fakt, že ani použití takových pneumatik úplně nezdecimovalo dobré jízdní vlastnosti. Držení stopy je tak více než dobré a tendence k nedotáčivosti příkladně čitelná. Úroveň komfortu (částečně díky měkčím pneumatikám) je rovněž na vysoké úrovni a malá kritika tak směřuje pouze na adresu odhlučnění podběhů kol. To je lehce poddimenzované a na mokré silnici tak slyšíte o něco více hluku, než je třeba. Přesto se zde může Hyundai i40 CW hrdě poměřovat s většinou konkurentů střední třídy, kteří by si z přímého souboje odnesli opravdu ošklivé rány.



Závěr – Pokrok hýbe světem.
I přes méně kvalitní interiér poskytuje „i40-ka“ velmi dobrý kompromis mezi užitnými vlastnostmi, praktičností, chováním na silnici a rozumnou cenou, díky čemuž nelze její koupi případným zájemcům více či méně rozmlouvat. Hyundai i40 CW není ani zdaleka dokonalé auto, ale je zároveň živoucím důkazem toho, že Hyundai je automobilka, která se ze svých chyb umí ponaučit velmi rychle a že rozhodně dá na zpětnou vazbu od svých zákazníků. Vůz sice kvalitativně není na takové úrovni jako jeho západní konkurenti, ale nebýt bazarového testu, velmi těžko by se tento fakt zjišťoval. Vše (včetně spolehlivosti) je totiž mnohem lepší než kdy dříve, a není tak žádným hříchem, pokud si ojetý Hyundai i40 vyberete.

Plusy
+ Vzhled vozu
+ Poměr ceny a užitných vlastností
+ Velikosti vnitřního prostoru
+ Sedadla
+ Poddajný podvozek
+ Jízdní vlastnosti
+ Nízká spotřeba paliva

Mínusy
- Interiér na úrovni nižších tříd
- Dílenské zpracování
- Slabší motor
- Hluk od kol
- Výkon nepříplatkových dálkových světel

Vůz zapůjčil autobazar Auto ESA